Biografie
V této sestavě jsme tehdy natočili, jen tak amatérsky na pásek, několik známých skladeb. Mezi nimi i čerstvý olympický hit Dej mi víc své lásky. Nahrávku lze dnes jednoznačně označit za legendární. Mnohokrát jsem o ní mluvil a později ji několikrát pouštěl fanouškům Olympiku na klubových setkáních. I po víc než čtyřiceti pěti letech se nahrávka dochovala v použitelném stavu, a byla také jako bonus zařazena na závěr výběru CD Sprcha, které vyšlo v roce 2016.
Dvě kytary v tříčlenné kapele byly fajn, ale občas prostě bylo potřeba zabasovat. Tak jsem to zkusil a už mi to zůstalo. Následně nám pánové z mníšecké skupiny Neoton půjčili opravdové elektrické nástroje a bylo z toho nejen nadšení, ale i pravidelné hraní na čajích.
S koncem základní školy jsme se rozlétli každý jinam a já nastoupil na střední školu do Dobříše. Tam jsem dostal první skutečné "lano" od nejslavnější skupiny příbramského okresu Members, což mohla být obdoba Olympiku v okresním měřítku. Společné hraní nám vydrželo celá studijní léta.
Po maturitě jsem odešel pracovat do Prahy, kde tehdy časopis Melodie vyhlásil konkurz na jakousi skupinu na inzerát po vzoru americké „továrny na hity“ Monkees. Hudební kritik a publicista Jaromír Tůma mě vyhecoval, ať to jdu zkusit. A ke svému velkému překvapení jsem byl přijat. Od tohoto okamžiku jsem se začal muzikou doopravdy živit.
Projekt časopisu Melodie však nedopadl podle očekávání a přes určitou publicitu brzy skončil. Nastalo období hledání a záskoků v nejrůznějších souborech. Právě z jednoho takového záskoku ve skupině Exit si mě pamatoval Slávek Janda, mladší bratr Petra Jandy, a přijal mě do skupiny Perpetuum mobile, která zrovna hledala basáka. S tou jsem odjel nejprve na půlroční, později na osmiměsíční turné do Finska, kde jsem si hraním po barech vydělal na vytouženou kytaru Fender Jazzbass. Tato basa se na dlouhé roky stala součástí mě samotného a později i Olympiku.
Po návratu z Finska jsem měl představu založit novou skupinu spolu se Slávkem Jandou, ale ten už v té době hrál u Petra Nováka. Měl však pro mě nabídku, která zásadně změnila můj život a snad mohu říci, že do určité míry ovlivnila i chod hudebních dějin. Slávkův bratr Petr hledal do Olympiku náhradu za odcházejícího baskytaristu Pavla Petráše.
Do mého života tak vstoupil Olympic a do života Olympiku jsem na desítky let vstoupil já. Kdo by to byl na začátku řekl, viďte?
Stalo se tak 28. 11. 1975, kdy mě tehdejší manažer Olympiku Miloš Zapletal přivedl představit Petru Jandovi do rozhlasového Studia A, kde právě Olympic točil Vůni Vánoc. Slovo dalo slovo a 8. prosince 1975 proběhla první společná zkouška. První živé vystoupení s Olympikem se uskutečnilo 18. prosince 1975 v rozhlasovém pořadu Písničky pro Hvězdu, vysílaném přímým přenosem z Kladna. K následujícímu dni se datuje vznik první společné studiové nahrávky Pověst o králi. Na běžných koncertech, ale Olympic až do 22. 12. 1975 stále vystupoval s Pavlem Petrášem.
Pak se skupina nakrátko stáhla z pódií, aby se 9. 1. 1976 představila na prvním regulérním koncertu se mnou jako benjamínkem kapely v Plzni.
A hned v lednu vyjíždíme i na první zahraniční turné – do Sovětského svazu. A pro úplnost – první televizní vystoupení se odehrálo 19. března téhož roku přímým přenosem pořadu Hudební studio M, kde se opět hrálo živě, a ze kterého máte možnost si poslechnout pozdější otvírák v té době připravovaného alba Marathón – Jako kluci začli jsme hrát.
První mé album s Olympikem byl Marathón (1978), které přineslo hned dvě skladby s basovými sóly. Jednu z nich – Černou kroniku – si dodnes můžete poslechnout v živé verzi z dobového záznamu. Nutno dodat, že i přes příklon k rockovějšímu pojetí nových skladeb si Olympic stále držel svou tvář, a to především díky nezaměnitelnému skladatelskému rukopisu Petra Jandy, který stále komponoval pro kapelu typické melodické písně.
Pěvecké příležitosti jsem nikdy moc nevyhledával, nicméně například v klubových programech v Čáslavské či na vánočních koncertech jsem se přece jen občas osmělil a krátce zazpíval. Z té doby mnohem zásadněji vnímám svůj autorský počin, kterým jsem rozšířil olympickou diskografii. Instrumentální skladba Sprcha je dodnes mezi fanoušky pojmem (především díky pozdějšímu bravurnímu předvedení na živém albu Olympic v Lucerně z roku 1982). Kniha Jaromíra Tůmy Čtyři hrají rock (1986) zmiňuje i skladbu Sprcha č. 2, tu ale Olympic natočil až o mnoho let později pro album Brejle (1997).
Ale zpět k historii. Na sklonku 70. let nastává období, kdy Olympic přichází postupně se třemi komponovanými tematickými programy – Prázdniny na Zemi (1979), Ulice (1981) a Laboratoř (1983). Zatímco v prvních částech Prázdnin a Ulice zaznívala na koncertech stále Sprcha, před Ulicí se hrála i poněkud netypická skladba Bloumám. Šlo o společné dílo Petra Jandy a Josefa Fouska určené pro představení divadla S+H Hurvínkova diskotéka, pro které Petr Janda složil víc písní. Studiovou nahrávku se zatím nepodařilo najít, ale je k dispozici alespoň raritní dobová live verze. V titulní skladbě závěrečné části trilogie Laboratoř experimentuji s basovým boosterem, což můžete opět posoudit v živé verzi velmi rané nahrávky.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se začíná malinko bilancovat a k tomu je připraveno i několik bilančních programů. Nejprve se v roce 1977 vzpomíná na rokenrol, kde ve Směsi rokenrolů dostávám pěveckou příležitost, pak slaví Olympic 15 let od svého vzniku, v roce 1980 se s velkou slávou opět vzpomíná na čtvrtstoletí rokenrolu a nakonec v závěru roku 1982 skupina velkolepě oslaví dvacet let své existence. Tam se divákům po čase představí oprášená skladba Marathón, kde v pozměněném basovém sóle zaznívají úryvky z mé pozdější skladby Dostihy.
V té době ještě stále hraji na svou typickou baskytaru Fender Jazzbass, ale v roce 1984 zkouším menší experiment a na bezpražcovou basovou kytaru tuzemské výroby doprovodím, spolu s dalším olympickým kolegou Miroslavem Berkou, Petra Hejduka na písničkovém festivalu Děčínská kotva v písni Džínová láska. Skladbu také točíme na singl, a aby kytara nezůstala úplně bez užitku, ve studiu na ni ještě nahraji olympickou písničku Je to tvá vina. Další využití pro tento nástroj už jsem nenašel a vrátil jsem se k oblíbenému jazzbassu.
Na sklonku roku 1985 odchází z Olympiku bubeník Petr Hejduk a v nové sestavě s Milanem Peroutkou za bicími a druhým klávesákem Jiřím Valentou se rozhoduji pro změnu nástroje. Legendárního fendera nahradí po deseti letech kytara Maniac japonské firmy Rokkomann, která se opět stává mým typickým nástrojem pro rané období sestavy s Peroutkou a Valentou. První nahrávky s touto basou vycházejí na jaře 1986 na singlu Jako tele na vrata / Já se oholím. Ve druhé jmenované skladbě, kterou měl Petr Janda v šuplíku od roku 1983, opět krátce, tentokrát slapově, sóluji. Tato píseň je jednou z mým oblíbených právě díky slapování. Fendera v té době prodávám kolegovi basákovi Richardu Scheuflerovi, čehož ovšem časem přeci jen občas zalituji…
Jak už jsme zmínil, sólové zpívání nevyhledávám. Proto bylo pro fanoušky překvapením, když mě uslyšeli jako hlavního vokalistu ve skladbě Je to nářez. Podle mě mi tato píseň úplně nesedí, ale fanoušci ji na koncertech oceňovali, takže se hrávala s přestávkami dva roky.
V roce 1987 slaví Olympic čtvrt století a v té době nastává období fanoušky označované jako metalové. Nejedná se samozřejmě o heavy metal v pravém slova smyslu, ale o jakési výrazné přitvrzení, i když ve zvuku stále zůstávají pro Olympic typické klávesy a melodičnost. A Petr Janda v tomto období také víc využívá můj vysoký vokál ve dvojhlasech.
Se změnou politických poměrů po roce 1989 ubývá koncertů a celkový zájem o kulturu se propadá. V letech 1991 a 1992 Olympic několikrát vystoupí s hosty v obnoveném a rozšířeném programu Prázdniny na Zemi II, pro který vzniká například skladba Záření, a na sklonku roku 1992 se Petr Janda rozhodne existenci Olympiku uzavřít. Do konce dubna 1993 skupina vystupuje s programem Jak se lítá vzhůru, kterým slaví třicet let od vzniku a zároveň zakončuje svou hudební a především koncertní kariéru.
Na zahálku však není čas! V prvních porevolučních letech se pokouším, se svým olympickým parťákem Milanem Peroutkou a pány Kotvou, Juračkou a Imrichem, obnovit skupinu Tango, ale nakonec nápad nevyjde a zůstane jen u několika demosnímků. Během roku 1992 pak už působím souběžně s Olympikem i v jiných seskupeních. Zhruba od léta je to skupina Řetěz, od podzimu hraji u Marcely Březinové & Crazy Legs. Po ukončení koncertní činnosti Olympiku v roce 1993 pak vystupuji v hudební skupině KGB (Karel Gott Band) a především opět se svým olympickým kolegou „Ferdou“ Peroutkou u Janka Ledeckého, se kterým spolupracuji na veleúspěšném albu Na ptáky jsme krátký. Na jaře 1994 se spolu s Miroslavem Chyškou, Štěpánem Smetáčkem a především Danem Bártou podílím na fungování seskupení Die El. Eleffant !?
V tomtéž roce produkuji, v návaznosti na album Čeští mistři rockové kytary (1992), desku Čeští mistři basové kytary a bicích nástrojů (1995). K ní jsem sezval tehdejší muzikantské špičky, aby si každý nahrál jednu skladbu. Obě alba vyšla jak v plných verzích, tak v notách a tabulatuře s magnetofonovou kazetou s předtočenými základy skladeb. Pro „Basové mistry“ jsem natočil s kytaristou Miroslavem Chyškou, bubeníkem Štěpánem Smetáčkem a klávesistou Martinem Kumžákem už zmíněnou skladbu Dostihy.
Na podzim 1994 svolává Petr Janda Olympic do studia k natáčení desky Dávno, na kterou přicházím vybaven novou pětistrunnou baskytarou Yamaha 5P. K desce je záhy připojeno turné a od té doby Olympic funguje dodnes. V následujícím roce skupina uspořádá v pražské Lucerně unplugged vystoupení se Smyčci pražských symfoniků. V roce 1997 vychází Olympiku další řadové album Brejle, na kterém je jako bonus moje také už zmíněná skladba Sprcha č. 2, a rovněž dostávám určitý pěvecký prostor ve skladbě To já si jen tak.
Z následujícího alba Karavana (1999) mohu připomenout Vysočanské reggae s krásnou basovou linkou a skladbu Fata Morgana. V produkci studiových alb pak Olympic na dlouhých osm let polevil a na dalším albu Sopka (2007) najdeme v mém podání skladbu Nebezpečná postava, původně z první olympické LP desky Želva (1968), kterou v novém hávu skupina představila i na koncertech.
V roce 2009 Olympic odehrál několik klubových koncertů v pražském Futuru, pro které jsem oprášil píseň Telefon, původně opět ze Želvy. Koncerty byly zážitkem, i když ve spojení s místem konání nesplnily očekávání v návštěvnosti. Až po hledání jiných vhodných prostor Olympic v letech 2011 a 2012 na několik měsíců zakotvil v Malostranské besedě. Tam postupně odehrál dvanáct koncertů a přehrál většinu skladeb vzniklých během padesáti let existence kapely, což se dosud nikdy v minulosti nestalo.
Koncerty v Malostranské besedě byly předzvěstí nadcházejících oslav padesátého výročí založení Olympiku. Mnozí skalní fanoušci tehdy oceňovali, že právě tyto koncerty byly pro ně díky netradičnímu repertoáru mnohem lepší oslavou padesátky než následující velké turné. Z každého z prvních deseti klubových koncertů vyšlo 2CD, a můžete si tak připomenout živé verze písní Telefon a Walking On the Sunset v mém podání.
Na podzim roku 2012 tedy Olympic vyráží na turné po velkých halách v celé republice, kde za doprovodu smyčcového orchestru slaví 50 let existence. Bohužel během tohoto turné dochází k další změně olympické sestavy, v noci na 4. května 2013 po návratu z vystoupení v Karlových Varech tragicky zemřel bubeník Milan Peroutka. A Petr Janda si vzal na poradu právě mě, jako druhého služebně nejstaršího člena, aby společně rozhodli, zda má Olympic pokračovat, nebo skončit. Také díky podpoře fanoušků se Petr Janda nakonec rozhodl nejen dokončit započaté turné, ale pokračovat v hraní. Na bubenický post usedá Martin Vajgl a s jeho příchodem měním i já po letech opět svůj nástroj za novou baskytaru Yamaha BB2025X.
Nyní po devatenácti letech od druhé Sprchy navazuji na započatou tradici svých instrumentálních počinů, kdy pro tento výroční vzpomínkový sampler skládám Sprchu č. 3. Natočit ji nemohl pochopitelně nikdo jiný než Olympic. Ovšem tentokrát jsem si přizval jako hosta svého syna na kytaru a ukulele, a v sestavě se tak poprvé v historii objevuje dvakrát jméno Milan Broum. Sprchu č. 3 hraje Olympic a Milan Broum mladší, člen skupin Gang Ala Basta a U-Prag.
Co napsat závěrem? Léta běží, čas plyne, přicházejí chvíle úspěchů i neuspěchů, ale Olympik je stále na scéně a v tomto roce slaví 60 let (1963-2023). Jsem nesmírně rád, že jsem jeho součástí a ačkoliv jsem za celá ta léta v Olympiku nikdy neměl skladatelské ani pěvecké ambice, dalo by se říct, že jsme s Olympikem spojili své cesty ve správný čas. A nemuselo uplynout ani tak moc vody, aby se ukázalo, že to spojení bylo víc než šťastné.
